Začátek

Spousta lidí si píše vlastní blog, každý z jiného důvodu. Někteří chtejí být slavní, někteří z nudy, další protože to je prostě strašně cool a někteří, aby se vypovídali a nebo sdíleli svůj názor na svět s ostatními. Já, dle mého, patřím do té poslední skupiny. Blog mi vždy připadal jako hloupost a nikdy jsem u jeho psaní dlouho nevydržel, ale psát si jistý deník, je dobré, a když to nedokážu na papíře, snad to zvládnu tady. Ani bych se nedivil, kdyby tenhle blog měl nulovou návštěvnost, ani bych se nezlobil, přece jen v dnešní senzacechtivé společnosti, by takový náhled do života obyčejného člověka mohl být považován za nudný...

Proč si vůbec chci začít psát blog?, říkám si, když píšu tyto řádky. Je to asi tím, že poslední dobou je toho na mne moc. Jsem jen obyčejný člověk, podle slov mé dobré kamarádky, člověk, který by se pro ostatní rozdal (takže dle mého prostě trouba, kterého spousta lidí zneužije a jemu je to pak líto, ale nedá si říct) a i já mám své limity, kdy dokážu své pocity držet v sobě. Je toho prostě moc a připadám si, jako bych měl na bedrech kámen, ne, celou horu, kterou prostě musím unést, jinak se mi zhroutí celý život. Sposuta lidí si řekne, proč s tím něco neudělám, ale já ani nemohu. Vše co jsem mohl jsem již udělal. Je toho na mne moc. Prakticky polovinu svého života jsem znal jednu úžasnou slečnu, poslední rok jsem do ní i zamilován (i když vím, že já ji šťastnou neudělám, tak jak by si zasloužila, ale upřímně, vše lepší než její ex-expřítel, který ji psychicky ničí. Je to takovej pan dokonalej, kterej je vždy ten správnej a ostatní jsou volové.), dělám pro ni první a poslední a konečně jsme se po 8 letech viděli, jako perfektní přátelé. Jel jsem za ní xx kilometrů, den proběhl suprově, spousta smíchu a zábavy, rozuměli jsme si jako přátelé a při odjezdu mi řekla, že jí se mnou bylo fajn, ale že se mnou nemůže být v kontaktu. Což byla pro mne velká rána, ale říkám si, fajn, chce čas pro sebe, brzo ji to přejde (i když jsem před tím měl trochu výstup, protože vždy vidím to nejčernější), bude sama a vše bude fajn. No samozřejmě že se vrátila k tomu ex-expříteli. Jako by ty neprospané noci, dlouhé telefonáty, kdy jsem jí říkal že vše bude dobré, ale že prostě musí něco udělat, rozbitý počítač, vztek a pláč nikdy nebyly. Další rána. Ale nějak to zvládnu, teď pojede na půl roku do ciziny, odloučená sice i ode mne, ale hlavně jí musí být dobře, nikdy jsem nic jiného nechtěl. Ale obávám se, že to nepomůže a já ji ztratím. Někdo by si mohl říct, že ať na ni kašlu, že si najdu jinou kamarádku. No ono to není tak jednoduché v mém případě, abych si někoho oblíbil tak že mu budu ve všem věřit tak... Prostě to trvá dlouho a ne každý si tuto důvěru zaslouží. Holt jsem zase za toho hodného hlupáka, nebo jak řekl jiný kamarád, ser Jorah Mormont.

Další rána pro mne je... Nechci předbíhat, ale v době, kdy píšu tyto řádky už to vím, že to velmi brzo bude, je úmrtí člověka z mé rodiny. Na otázku proč s tím člvěkem nejsem, když umírá je ta, že díky nevlastnímu otci, který je také takovej ten pan dokonalej, sebestředný egoistický hovado, někdo usí "hlídat" dům, kde právě bydlím.

Čímž se dostáváme k třetímu problému a to je tento člověk, s kterým se má máma právě rozvádí. Kdyby to bylo po mém, ten člověk by už dávno jedl brčkem, ale nechám vše na soudech, doufám že jsutice bude fungovat.

Z toho, jak jsem toto napsal, to může vypadat, že úmrtí v mé rodině je pro mne méně významené než ztráta kamarádky. To není pravda, jen .. se mi nechce psát o smrti, protože mi samotnému z toho není dobře. Vím že tak funguje život a nic s tím nenadělám, ale nejsem z kamene...

Aby to nevypadalo, že si jen stěžuji na to jak špatný mám život, což vlastně i nemám a uvědomuji si to, z těhc dobrých věcí co se mi stala za poslední dobu je ta, že jsem se zase dostal na vysokou. Je to fajn, super, je ze mne vysokoškolák, ale radost z toho nevyrovná ten smutek a vztek. Život je prostě předem prohraný boj, ale já se nevzdám, a i když ví, že na konci se mnou život prostě vy------- , tak mu ještě ukážu, kdo jsem. Vzdávat se nebudu. Proto i píšu tyto řádky, abych si i uvědomil, že se vzdávat nesmím.

Tomu, kdo by si toto četl, neboj se, nehledám lítost nebo tak. Každý někdy někoho ztratil a toho smutku se zbavuje jinak. Někdo se pokusí opít, někdo to hodí hned za hlavu a já píšu. Nehledám politování, ale třeba i pochopení a nebo.. Já sám nevím, co hledám ukáže čas.. V dalších dílech deníku se snad i rozepíši, o tom kdo jsem a že i obyčejný, nudný a deštivý den může být velkým dobrodružstvím, které za to stojí žít...