Lorgenus | Ztracen

     Tak přesně tak si teď připadám. Že jsem ztratil další důvod, proč bojovat. A je to tak se mnou již pár dní, více než týden, asi, nemám pojem o čase. Nevšímám s iho, dny mi mizí před očima a já neudělám za den nic. I když se snažím něco dělat, nic mne nebaví, do ničeho se mi nechce a není to počasím. Vím, je to hloupost, o nic prakticky ani nejde, ale... Mě vždy záleželo na přátelích, kamarádech, těch pravých, na které se mohu spolehnout vždy, za každé situace. Vždy jsem věděl, že takovýchto přátel bude velmi, velmi málo, a proto jsem si každého vážil a pomalu je i bral za členy rodiny. A proto mnou i otřáslo, když má dlouholetá kamarádka, z mého pohledu i ta nejúžasnější slečna, co jsem měl kdy tu čest potkat, mi dala sbohem.

     Asi to moc řeším. Měl bych to asi hodit za hlavu a jít dál, přátel bude přece jen spousta a spousta. Jenomže já prostě nevím, nemůžu to nechat jen tak. Mrzí mne to celý a mít šanci, teď opravdu vrátím čas a napravím ty chyby, které jsem udělal a jsem si jich vědom. Chyby byly na obou stranách, uznávám že hlavně na mé, ale ...Rád bych to přátelství vrátil. Vím, že jednou, v budoucnu, třeba s tou milou slečnou budu zase kamarádem, ale třeba také ne. A to.. To je pro mne.. Noční můra.  Vím, je to fakt pitomý, ale po tolika letech přátelství vám někdo takový přiroste k srdci a jste pyšní na to, že jej můžete zvát přítelem, dobrým kamarádem. No a když pak uděláte pár chyb, hlavně i díky tlaku okolí... Nečekáte, že se vše zvrhne v horror a konec tohoto přátelství.

     Říká se, že čas zahojí všechny rány a asi je to pravda. Jen se bojím, co vše se stane během této doby a upřímně, vím, že si to budu napořád vyčítat. Nechtěl jsem udělat ty chyby, co jsem udělal a mrzí mne. Takže... Ty, o kom píšu, jestli si toto budeš náhodou číst, vím že to poznáš, že to je o tobě, jestli se náhodou jednou dostaneš k tomuto blogu, tomuto článku, chci aby jsi věděla, že tě mám rád a že mi na tobě záleží jako na nikom jiném a strašně moc mne mrzí, že jsem ti kdy jakkoliv ukřivdil, ublížil a dal bych cokoliv za šanci to odčinit...

     Omlouvám se, že to sem píšu, ale zase zoufalost vyhrála nad rozumem a já se z toho musím prostě nějak dostat a jelikož vím, že například alkohol není řešení, zkouším se z toho všeho vypsat.

P.S.: Povídky ze světa Warcraftu tedy pokračovat budou, ale.. budou jiné..