Vím, že jsem dlouho nebyl aktivní, škola žádala veškeré mé soustředění a tak to brzy napravím.
Prozatím ale přeji krásné prožití vánočních svátků!

     Tak přesně tak si teď připadám. Že jsem ztratil další důvod, proč bojovat. A je to tak se mnou již pár dní, více než týden, asi, nemám pojem o čase. Nevšímám s iho, dny mi mizí před očima a já neudělám za den nic. I když se snažím něco dělat, nic mne nebaví, do ničeho se mi nechce a není to počasím.

      Myslím, že název dnešního příspěvku je více než výstižný k mé stiruaci. Ale hezky popořádku. Na škole už jsem skoro měsíc a za tu dobu jsem zjistil, že mne to studium i začíná celkem bavit. Sice vynechávám přednášky, protože upřímně, přečíst co je na prezentaci dokážu taky, ale na cvičení a semináře jakž takž poctivě chodím.

Tak mám již za sebou prvních pár dní na nové škole, a i když jsem si, naivně, myslel, že se něco změní a já budu do školy chodit denně na všechny přednášky, opak je pravdou.

     Včera proběhla imatrikulace a já se oficiálně stal členem akademické obce Vysokého učení technického v Brně. Zase. A tak si říkám, že tento rok to snad bude lepší. První pohled do rozvrhu mne přesvědčil o opaku. Ne že bych toho měl na den moc, to ne, ale ten rozvrh je psán takovým způsobem, že by se ani prase v něm nevyznalo.

     Už pár dní se snažím pokračovat ve své povídce ze světa Warcraftu. Otevřený konec přímo vybízí kdalšímu psaní, ale to se nějak neuskutečňuje. Ne že by se mi nechtělo, píši rád, ale něco mi nedovoluje pokračovat. I když vím, jak by měl příběh pokračovat, samy postavy příběhu s ním nesouhlasí a ptají se mne, zda-li jsem normální, že takovéto věci jim udělat nemohu, že to co se stalo za ty dvě kapitoly je už fakt dost a já jim chci ještě přidat.

      Už včera v noci jsem si pohrával s myšlenkou, že pokud bude hezké počasí, udělám si výlet na jeden blízký portál (Ingress) a zároveň i kešku (geocaching). V noci sice pršelo, ale od rána hezky svítí sluníčko a tak celý veselý jsem před asi hodinou (ve 12:20) vyrazil na krátký výlet.

     Už na jaře jsem se začal dívat po bicyklu, abych pro sebe něco udělal a abych měl koníčka levnějšího než airsoft. Zprvu to vypadalo pozitivně, našel jsem na internetu kolo za pět tisíc, vypadalo super a komponenty taky nemělo špatné.

 Za poslední týden se toho stalo hodně. Z mého pžedchozí zápisu je asi jasné, že jedna z věcí co se stala, opravdu není moc šťastná. Ale holt, takto jde život a já, i když bych si to přál, s tím nic nenadělám. Člověk ani neví, co v ten moment má dělat, jestli má být smutný, že ho opustil někdo, na kom mu záleží, nebo má být i rád, že ten člověk již netrpí a je mu lépe.  A i když jsem ateistou, v ten moment jsem pochopil, proč existují různá náboženství.

Spousta lidí si píše vlastní blog, každý z jiného důvodu. Někteří chtejí být slavní, někteří z nudy, další protože to je prostě strašně cool a někteří, aby se vypovídali a nebo sdíleli svůj názor na svět s ostatními. Já, dle mého, patřím do té poslední skupiny. Blog mi vždy připadal jako hloupost a nikdy jsem u jeho psaní dlouho nevydržel, ale psát si jistý deník, je dobré, a když to nedokážu na papíře, snad to zvládnu tady. Ani bych se nedivil, kdyby tenhle blog měl nulovou návštěvnost, ani bych se nezlobil, přece jen v dnešní senzacechtivé společnosti, by takový náhled do života obyčejného člověka mohl být považován za nudný...

Proč si vůbec chci začít psát blog?